Milý svěcenče otče Stanislave,

vážený pane nuncie,

milý pane arcibiskupe Graubnere,

milí spolubratři v biskupské službě, kněží, řeholníci a řeholnice,

a především milí věřící, bratři a sestry,

a zvláště pak nejbližší příbuzní nově jmenovaného biskupa!

„Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21).

Těmito slovy začíná Ježíš v synagoze v Nazaretě svůj výklad úryvku, který on sám právě přečetl ze svitku knihy proroka Izaiáše.

Toto „dnes“ platí také v dnešní den. Dnes se naplňuje toto slovo! Neboť dnes budeš ty, milý spolubratře Stanislave, Ježíšem přijat do jeho zvláštní služby. Biskupským svěcením budeš přijat do společenství Ježíšových následovníků, apoštolů; pro dnešek, ale zasazený ale do dlouhých a rozmanitých dějin.

Vzkládáním rukou a pomazáním Duchem Svatým budeš přijat do sboru biskupů a skrze successio apostolica dostaneš podíl na jedněch velkých dějinách. Je to už samo o sobě něco jedinečného, že budeš patřit do této dvoutisícileté posloupnosti apoštolů. Existuje nějaká srovnatelná instituce, která by, přes všechny historické proměny a zvraty, vykazovala takovou kontinuitu?

Budeš biskupem diecéze, která vznikla před téměř 370 lety, ve městě, které v příštím roce oslaví 800 let od svého založení. Budeš biskupem diecéze, která má pohnuté dějiny, v nichž se zrcadlí dramata českých a evropských dějin. Zmíním jen husitské války, napětí v době reformace, katolicko-habsburskou protireformaci, k tomu navíc národnostní otázka mezi českým a německým obyvatelstvem, která se od 19. století stále vyostřovala, až k tragédii 20. století, nacistické nadvládě a následnému vyhnání těch, kteří mluvili německy. A nakonec komunistická diktatura s pronásledováním církve. A uprostřed těchto všech dramat úděl židovského obyvatelstva, jeho diskriminace, vyhnání, pogromy, a nakonec šoa jako nepochopitelné zlo.

Napříč všemi těmito osudy se lidé snažili žít jako lidé a křesťané, uskutečňovat Izaiášovo proroctví dnes, v dnešku svého každodenního života, „zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným“ (Iz 61,1). To, co dějepis uvádí jen zřídka, protože je to stěží zachytitelné, je toto dnes, napříč všemi staletími, ona žitá dobrota a milosrdenství, láska k bližnímu a tiché obětování se, bez kterých by většinou těžký lidský život byl zcela nesnesitelný. Takto se rok co rok vyhlašovalo „Hospodinovo milostivé léto“ (Iz 61,2) a vyprošovala se Boží milost, vysluhovaná ve svátostech, vnášená Božím slovem do každodenního lidského žití a umírání.

Vždy se našli lidé, kteří nikdy neztratili svou lidskost, pomáhali chudým a trpícím nouzí, osvobozovali uvězněné. Zvláště pohnutý je příběh posledního deportačního vlaku z Koncentračního tábora Litoměřice s 4000 lidmi v 77 otevřených vagónech na uhlí, krátce před koncem války. Odvážní civilisté zastavili vlak a osvobodili napůl vyhladovělé zajatce. Vždycky se najdou takoví odvážní lidé!

Milý biskupe Stanislave! Dnes budeš vysvěcen na biskupa, pro tuto dobu, pro tuto naši dobu. Výzvy jsou jiné než před sto, tisíci, dvěma tisíci roky, a jsou přece ve své podstatě stejné. Co potřebuješ pro svou službu? Co od tebe Pán očekává? Sám jsi na to už odpověděl, neboť sis pro liturgii svého svěcení vybral evangelium, které jsme právě slyšeli.

Ježíš si své apoštoly nevybral na základě nějakého mezinárodního výběrového řízení. Nenařídil jim, aby absolvovali nějaký manažerský kurz. Položil Petrovi jen jednu otázku: „Miluješ mě?“ A ty chceš dát Ježíšovi stejnou odpověď, jakou mu dal Petr: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ A na to také tobě Ježíš dnes říká: „Pas moje ovce!“ (Jan 21,15-17).

Ale můžeš to říct upřímně? Mohu to říct upřímně já? Můžeme to my biskupové, kteří jsme zde shromážděni, říct upřímně? Jak přišel Petr na tuto odpověď? On sám to říká: „Pane, ty víš všechno ‒ ty víš, že tě miluji!“ Krásné na těchto slovech je to, že jsou otevřena nám všem. Protože v nich tkví jádro křesťanství. Nemohu si nyní nevzpomenout na jeden rozhovor, který jsem v 80. letech měl v Římě s vrátnou „Palazzo del Sant’Uffizio“. Ptal jsem se jí: „Jaký je vůbec ten váš nový prefekt, kardinál Ratzinger?“ Její odpověď nikdy nezapomenu: „È un vero cristiano!“ (Je to opravdový křesťan!) O nás všech, biskupech, kněžích, laicích by mělo být možné říci především toto: È un vero cristiano!

Milovat Ježíše znamená milovat lidi. Mít je rád! Zajímat se o ně! Mít vášnivý zájem o to, co činí jejich život životem. Můj předpředchůdce, kardinál König, mě vždy a stále znovu dojímal svým živoucím zájmem o to, co hýbe životem lidí. Dnes zde, v litoměřické katedrále, na něj zcela vědomě pamatuji. Bylo to 16. dubna 1974, kdy se spolu s jinými kardinály, mezi nimi s kardinálem Wojtyłou, a dalšími třemi tisíci lidmi účastnil pohřbu kardinála Štěpána Trochty. Děkujeme dost za to, že dnes smíme svěcení biskupa Stanislava slavit ve svobodě?

Mnohé se od sametové revoluce změnilo. Ještě dobře si vzpomínám na svou návštěvu litoměřického kněžského semináře v prvních lednových dnech roku 1990. Vojtěch Cirkle byl tehdy rektorem. Od svatořečení Anežky České v Římě 12. listopadu 1989 vládla úžasná pozdvižená atmosféra. Směl jsem ji také zažít. Co z této atmosféry po čtyřiatřiceti letech zůstalo, co se z ní stalo? Jaká je doba, ve které teď ty, milý Stanislave, budeš biskupem? Něco ti mohu prozradit: my se momentálně s rostoucím zájmem díváme na církev v České republice. Zvláště u nás ve Vídni, ale i v Rakousku obecně, a ano, v celé „západní“ Evropě, zažíváme prudký nárůst sekularizace se vším, co k ní patří. Vy to v důsledku komunismu a ekonomického liberalismu máte už skoro za sebou. My se na vás poslední dobou díváme, abychom se lépe naučili, jak máme jako církev žít v tak sekulární společnosti, a také s mnohem skromnějšími finančními prostředky. Papež Benedikt XVI. na to poukázal už v roce 2009, že se můžeme od České republiky naučit, jakou podobu dnes v této sekulární společnosti může mít to být křesťanem.

„Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Jedno slovo svaté Terezičky z Lisieux by nás jako po mostě mohlo převést k obřadu biskupského svěcení, který právě začne. V jedné z jejích básní je věta: „Pour t’aimer, je n’ai que aujourd’hui“ („K tomu, abych tě milovala, mám jen dnešek“).

Kéž tě, milý biskupe Stanislave, toto dnes provází po všechny dny tvého života, až do věčného Božího DNES! Amen!